Sad je tichým srdcem farního areálu. Místem, kde se člověk může na chvíli zastavit, opřít se o kmen stromu a nechat čas plynout pomaleji. Když jsme do něj ale vstoupili poprvé, jeho podoba byla jiná. Prostor byl zarostlý kopřivami, mezi nimi stálo několik zanedbaných stromů a mnoho náletových dřevin. Začali jsme postupně. Kopřivy jsme pleli a sekali, nálety vyřezávali. Ze sadu zmizelo dvacet bezů, několik akátů i trnky, které postupně vytlačovaly původní ovocné stromy. Nebyla to práce na jeden den, ale spíše pomalé navracení prostoru jeho původní logice.
Dnes už sad začíná znovu dýchat. Je z něj příjemné místo k odpočinku – otevřenější, světlejší a přehlednější. A právě v této chvíli přichází další krok: začít přemýšlet o jeho nové výsadbě. Z mnoha důvodů jsme se rozhodli pro vysokokmeny a staré odrůdy ovocných stromů. Vysokokmenné stromy dávají krajině prostor, vytvářejí přirozený stín, umožňují život mnoha dalším druhům rostlin i živočichů a zároveň navazují na tradiční podobu venkovských sadů.
Protože bychom s dosadbou rádi začali už letos, domluvili jsme si setkání s panem Václavem Kovářem z Ekozahradnictví. Líbí se nám jeho přístup ke krajině, podnikání i k principům trvale udržitelného hospodaření. Strávili jsme spolu několik hodin povídáním o stromech. Poslouchali jsme příběhy jednotlivých odrůd a společně hledali takovou skladbu, která bude odpovídat našim představám i místním půdním a krajinným podmínkám. Poté jsme navštívili jeden z jeho sadů, kde roste velké množství starých i méně známých odrůd třešní, jabloní a hrušní. Pro člověka, který chce sad nejen vysadit, ale také mu porozumět, je to krásná zkušenost – vidět stromy v plné síle, ochutnat jejich plody a slyšet příběhy, které se s nimi pojí.
A jaké odrůdy zatím u nás vedou?
Jabloně:
Sudetská reneta, Chodská reneta, Matčino, Julie, Malinové holovouské
Hrušně:
Clappova, Konference a ještě jedna pozdní zimní odrůda
Třešně:
Donissenova chrupka – žlutá třešeň, kterou chceme vysadit také z historického důvodu. Od pamětníků jsme totiž zjistili, že ji zde měl ve svém sadu poslední německý farář Jan Thonabauer.
Dále Karešova třešeň a Burlat.
Slivoně:
Najbolja a Lipotica.
Sad tak postupně získává novou podobu, která ale zároveň navazuje na paměť místa. Stromy totiž nejsou jen zdrojem ovoce. Jsou také nositeli příběhů – těch starých i těch, které teprve začínají růst.
Pokud by vás práce pana Kováře zajímala, přidáváme odkazy na jeho projekty:
https://www.ekozahradnictvi.cz/
http://www.arbocom.cz/
A my se už těšíme na chvíli, kdy první nově vysazené stromy zakoření v půdě semněvického sadu a začnou psát další kapitolu jeho příběhu.
