Vita
O kvalitě života, který chce být vědomý
Život se nepozná podle rychlosti, ale podle kvality vztahů, které v něm vznikají.
Podle toho, jak člověk zachází s místem, v němž žije, s vodou, kterou pije, s půdou, po níž chodí, s tělem, které jej nese, i s druhými lidmi, s nimiž sdílí čas.
Fara není chápána jako hotový model správného života ani jako výkladní skříň nějaké ideologie. Je spíše otevřeným prostorem hledání, v němž se člověk učí znovu promýšlet, co znamená žít dobře, střídmě, odpovědně a přitom plně.
Hledání míry
Nejde zde o návrat k romantizované minulosti ani o bezmyšlenkovité přijímání současných trendů, ale o trpělivé rozlišování mezi tím, co je skutečně podstatné, a tím, co nás pouze zaměstnává hlukem doby.
Život na faře se tak stává pokusem o obnovu určité míry:
- míry mezi potřebou a nadbytkem
- mezi výkonem a usebráním
- mezi soukromím a sdílením
- mezi člověkem a krajinou
Udržitelnost jako způsob myšlení
Trvale udržitelný rozvoj zde není heslem, ale způsobem každodenního přemýšlení. Vztah k udržitelnosti nezačíná u velkých deklarací, nýbrž u konkrétní pozornosti k tomu, co je člověku svěřeno.
U vody, která není samozřejmostí. U půdy, která není jen povrchem, ale živou vrstvou paměti i budoucnosti. U zdrojů, které nelze beztrestně vyčerpávat, aniž bychom tím nevyčerpávali i sebe.
Hledání environmentálně citlivého způsobu života zde proto znamená vracet se k základním otázkám: co skutečně potřebujeme, co můžeme obnovit, co lze sdílet, co je třeba chránit a co je nutné znovu naučit se ctít.
Péče o místo i o člověka
Na faře se přirozeně propojuje péče o místo s péčí o svět. Zahrada, voda, hospodaření, práce s materiálem, obnova stavby, vztah ke krajině i způsob každodenního pobývání nejsou oddělené oblasti, ale součásti jednoho celku.
Kultura péče o krajinu je zde zároveň kulturou péče o člověka.
- Kdo se učí šetřit vodou, učí se také pokoře.
- Kdo pracuje s půdou, učí se trpělivosti.
- Kdo obnovuje starý dům, učí se odpovědnosti vůči tomu, co přesahuje jednu generaci.
Umění být přítomen
Kvalita života nespočívá pouze v tom, co člověk vlastní nebo spotřebuje, ale také v tom, zda umí obývat svůj čas vědomě. Zda dokáže být přítomen, soustředěný a otevřený.
Fara chce být místem, kde se znovu učíme právě této přítomnosti: být u práce, být u rozhovoru, být v krajině, být v tichu.
V době roztříštěné pozornosti je i to formou obnovy.
Otevřenost a respekt
Důležitou součástí obnovy je otevřenost k druhým. Život, který je vítaný, není uzavřený do vlastního přesvědčení ani do úzkého rámce jediné zkušenosti.
Fara v Semněvicích se proto chápe jako prostor ekumenický v hlubším slova smyslu: jako prostor otevřeného a důstojného setkávání lidí různého duchovního založení, různé životní cesty, různého jazyka zkušenosti.
Vítaný život je totiž život, v němž je člověk přijímán jako někdo, kdo nemusí nejprve splnit podmínky příslušnosti, aby mohl být přítomen.
Rytmus a pobývání
Fara chce být místem, kde lze nejen něco vytvořit, ale také pobývat. Kde je dovoleno mlčet, odpočívat, zůstat chvíli stranou, a přesto být součástí celku.
Kvalitní život je vždy i otázkou rytmu. Ne vše má být okamžitě produktivní. Ne vše musí být přeloženo do jazyka účelnosti.
Existují chvíle, kdy má člověk pouze být, vnímat, dýchat a nechat věci doznívat. Bez tohoto prostoru se ze života vytrácí hloubka.
Péče o tělo
Tělo není pouhým nástrojem výkonu ani překážkou duchovního soustředění. Je místem zkušenosti, práce, bolesti, odpočinku i obnovy.
Na faře proto nachází své místo i pozornost k pohybu, regeneraci, dechu a zdraví. Ne jako kult tělesnosti, ale jako připomínka, že člověk je bytostí celistvou.
Nelze pečovat o duši a zanedbávat tělo, stejně jako nelze pečovat o tělo a vyprázdnit vnitřní život. Dobře žít znamená hledat soulad, nikoli jednostrannost.
Cesta propojování
Kvalita života na faře se rodí z propojování. Z propojení práce a klidu, krajiny a domu, tradice a současnosti, jednotlivce a společenství, těla a ducha.
Není to dokonalý stav, kterého by bylo možné jednou provždy dosáhnout. Je to cesta.
- Udržitelnost není omezením života, ale podmínkou jeho hloubky.
- Otevřenost není ztrátou identity, ale zkouškou její pravdivosti.
- Péče není slabostí, ale jedním z nejvyšších projevů lidské zralosti.
Život, který není určován přebytkem, ale smyslem; ne hlukem, ale pozorností; ne uzavřeností, ale pohostinností.
Vita – život, který je vítaný.