Vita

O kvalitě života, který chce být vědomý

Život se nepozná podle rychlosti, ale podle kvality vztahů, které v něm vznikají.

Podle toho, jak člověk zachází s místem, v němž žije, s vodou, kterou pije, s půdou, po níž chodí, s tělem, které jej nese, i s druhými lidmi, s nimiž sdílí čas.

Fara není chápána jako hotový model správného života ani jako výkladní skříň nějaké ideologie. Je spíše otevřeným prostorem hledání, v němž se člověk učí znovu promýšlet, co znamená žít dobře, střídmě, odpovědně a přitom plně.

Život na faře

Hledání míry

Nejde zde o návrat k romantizované minulosti ani o bezmyšlenkovité přijímání současných trendů, ale o trpělivé rozlišování mezi tím, co je skutečně podstatné, a tím, co nás pouze zaměstnává hlukem doby.

Život na faře se tak stává pokusem o obnovu určité míry:

  • míry mezi potřebou a nadbytkem
  • mezi výkonem a usebráním
  • mezi soukromím a sdílením
  • mezi člověkem a krajinou
Hledání míry

Udržitelnost jako způsob myšlení

Trvale udržitelný rozvoj zde není heslem, ale způsobem každodenního přemýšlení. Vztah k udržitelnosti nezačíná u velkých deklarací, nýbrž u konkrétní pozornosti k tomu, co je člověku svěřeno.

U vody, která není samozřejmostí. U půdy, která není jen povrchem, ale živou vrstvou paměti i budoucnosti. U zdrojů, které nelze beztrestně vyčerpávat, aniž bychom tím nevyčerpávali i sebe.

Hledání environmentálně citlivého způsobu života zde proto znamená vracet se k základním otázkám: co skutečně potřebujeme, co můžeme obnovit, co lze sdílet, co je třeba chránit a co je nutné znovu naučit se ctít.

Udržitelnost

Péče o místo i o člověka

Na faře se přirozeně propojuje péče o místo s péčí o svět. Zahrada, voda, hospodaření, práce s materiálem, obnova stavby, vztah ke krajině i způsob každodenního pobývání nejsou oddělené oblasti, ale součásti jednoho celku.

Kultura péče o krajinu je zde zároveň kulturou péče o člověka.

  • Kdo se učí šetřit vodou, učí se také pokoře.
  • Kdo pracuje s půdou, učí se trpělivosti.
  • Kdo obnovuje starý dům, učí se odpovědnosti vůči tomu, co přesahuje jednu generaci.
Péče o místo

Umění být přítomen

Kvalita života nespočívá pouze v tom, co člověk vlastní nebo spotřebuje, ale také v tom, zda umí obývat svůj čas vědomě. Zda dokáže být přítomen, soustředěný a otevřený.

Fara chce být místem, kde se znovu učíme právě této přítomnosti: být u práce, být u rozhovoru, být v krajině, být v tichu.

V době roztříštěné pozornosti je i to formou obnovy.

Přítomnost

Otevřenost a respekt

Důležitou součástí obnovy je otevřenost k druhým. Život, který je vítaný, není uzavřený do vlastního přesvědčení ani do úzkého rámce jediné zkušenosti.

Fara v Semněvicích se proto chápe jako prostor ekumenický v hlubším slova smyslu: jako prostor otevřeného a důstojného setkávání lidí různého duchovního založení, různé životní cesty, různého jazyka zkušenosti.

Vítaný život je totiž život, v němž je člověk přijímán jako někdo, kdo nemusí nejprve splnit podmínky příslušnosti, aby mohl být přítomen.

Otevřenost

Rytmus a pobývání

Fara chce být místem, kde lze nejen něco vytvořit, ale také pobývat. Kde je dovoleno mlčet, odpočívat, zůstat chvíli stranou, a přesto být součástí celku.

Kvalitní život je vždy i otázkou rytmu. Ne vše má být okamžitě produktivní. Ne vše musí být přeloženo do jazyka účelnosti.

Existují chvíle, kdy má člověk pouze být, vnímat, dýchat a nechat věci doznívat. Bez tohoto prostoru se ze života vytrácí hloubka.

Rytmus života

Péče o tělo

Tělo není pouhým nástrojem výkonu ani překážkou duchovního soustředění. Je místem zkušenosti, práce, bolesti, odpočinku i obnovy.

Na faře proto nachází své místo i pozornost k pohybu, regeneraci, dechu a zdraví. Ne jako kult tělesnosti, ale jako připomínka, že člověk je bytostí celistvou.

Nelze pečovat o duši a zanedbávat tělo, stejně jako nelze pečovat o tělo a vyprázdnit vnitřní život. Dobře žít znamená hledat soulad, nikoli jednostrannost.

Péče o tělo

Cesta propojování

Kvalita života na faře se rodí z propojování. Z propojení práce a klidu, krajiny a domu, tradice a současnosti, jednotlivce a společenství, těla a ducha.

Není to dokonalý stav, kterého by bylo možné jednou provždy dosáhnout. Je to cesta.

  • Udržitelnost není omezením života, ale podmínkou jeho hloubky.
  • Otevřenost není ztrátou identity, ale zkouškou její pravdivosti.
  • Péče není slabostí, ale jedním z nejvyšších projevů lidské zralosti.

Život, který není určován přebytkem, ale smyslem; ne hlukem, ale pozorností; ne uzavřeností, ale pohostinností.
Vita – život, který je vítaný.