Kátrujeme podlahy. Všechno, co jsme vykopali, bereme znovu do rukou a prosíváme – znovu a znovu. Silnější kamenný materiál ponecháváme v základech, jemnější zeminu a písek vyvážíme pryč. Není to jen úklid, je to vědomé skládání vrstev tak, aby celek fungoval.
Cílem je jediné: vytvořit prostor, který bude dýchat. Pod budoucími dřevěnými podlahami potřebujeme proudění vzduchu, přirozenou cirkulaci, která zabrání vlhkosti, aby se držela tam, kde nemá. Staré domy tohle uměly – a my se k té logice vracíme.
Každý kámen, který zůstane, má svůj význam. Není to odpad, ale základ. Hrubá struktura, která umožní vzduchu procházet, rozptylovat vlhkost a udržet rovnováhu mezi zemí a stavbou. To, co by se jinde vyvezlo, tady znovu využíváme. Je to práce, která není vidět. Až budou jednou položené podlahy, nikdo už neuvidí, co je pod nimi. Ale právě tam se rozhoduje, jestli dům vydrží. Jestli bude zdravý. A jestli se v něm bude dobře žít. No a nacházíme nové staré střepy, další starou kamennou zeď, tak budeme zase volat archeology.
