Poprvé otevíráme faru i veřejnosti. Za námi je rok plahočení, čištění, převážení a nekonečného přenášení všeho možného. A právě proto teď dává smysl otevřít vrata. Ne jen fyzicky, ale i v tom, co chceme s tímhle místem dál dělat. Budujeme faru jako prostor setkávání – místo, kde se lidé mohou potkat, mluvit spolu, sdílet čas bez spěchu. Tak, jak to kdysi bývalo přirozené.
Tohle směřování vychází i z motivací našeho spolku Fara Semněvice. Chceme pečovat o paměť místa, obnovovat jeho hodnotu a vracet mu život – kulturní, duchovní i obyčejně lidský. Nejde jen o opravu zdí, ale o vytváření prostoru, který má otevřené dveře a smysl pro komunitu. Fara nemá být uzavřeným projektem, ale živým bodem v krajině.
Při příležitosti semněvické poutní mše sv. Jiří jsme tedy faru otevřeli. Připravili jsme pohoštění a s radostí přijali všechny, kdo přišli. Velkou ctí pro nás bylo, že pozvání ke mši svaté přijal i Tomáš Holub, který ji také celebroval. Společně s ním a s mými studenty jsme pak na farním dvoře zasadili žlutou třešeň.
Zvolili jsme odrůdu Donissenova – starou žlutoplodou třešeň, ceněnou pro svou jemnou, sladkou chuť a světle zlaté plody, které tolik nepraskají a méně lákají ptactvo. Vysadili jsme ji jako vysokokmen, aby mohla růst do šířky i do výšky, stát se skutečným stromem, ne jen keřem na sklizeň. Podle vyprávění pamětníků měl poslední zde žijící farář, pan Jan Thonabauer, žluté třešně rád. A tak jsme tímto gestem chtěli navázat na jeho paměť i na dobu, kdy fara plnila svůj původní účel – byla domovem a duchovním centrem.
Sázení stromu vnímáme symbolicky. Kořeny, které jdou do země, a plody, které teprve přijdou. Pokračování příběhu, který tu byl dávno před námi – a který snad bude pokračovat i dlouho po nás.
