Pustili jsme se do další práce, která na první pohled nevypadá příliš poeticky, ale je pro budoucnost místa důležitá. Dali jsme se do pletí a čištění plochy, kde kdysi stávala stodola. Podle leteckých snímků byla zbořena někdy v šedesátých letech minulého století. Od té doby se sem postupně navezlo kdeco a země pod nohama skrývala spíše paměť stavebního odpadu než půdu připravenou k pěstování.
Protože bychom zde rádi měli zeleninovou zahrádku, nezbývalo nic jiného než vzít motyky, hrábě a síta a pustit se do práce. Země vydává všechno, co se do ní v minulých desetiletích dostalo – igelitové fólie, tašky, rozbité cihly, kusy drátů i střepy. Není to zrovna archeologie velkých dějin, spíše drobná kronika nedávných časů.
Minulý rok jsme získali první zkušenosti s kátrováním zeminy, a tak jsme si na letošní prázdniny připravili hromady ještě o něco větší. Přes síta putují lopaty hlíny a z nich se postupně oddělují kameny, které později najdou využití při stavbě kamenných zídek nebo drobných úpravách v areálu fary.
A i když se někdy zdá, že kamenů je nekonečně mnoho, věříme, že těch pár kamínků nás nemůže zdolat.
Postupně se tak z místa, které bylo ještě nedávno směsicí suti a náhodných nánosů, začíná stávat prostor, kde může znovu růst něco živého. Pokud půjde všechno dobře, příští rok už zde země nebude vydávat igelit a střepy, ale první úrodu zeleniny.
A my se už teď těšíme na dobré sklizně. Možná ne hned letos. Ale napřesrok už snad určitě.