Naše Hortus saxorum se pomalu probouzí do květu. Možná to zní paradoxně – kamenná zahrada, nenápadná, téměř asketická, a přesto v sobě skrývá jemný, ale vytrvalý život, který se právě teď dere na povrch.
Jaro by člověk čekal jako čas samozřejmé vláhy a růstu. Jenže zkušenost je někdy přesnější než všechny debaty a pojmy. A ta naše je prostá: je sucho. Hlína je lehká, prachová, rychle ztrácí to málo vláhy, co dostane. A tak i tyto nenáročné rostlinky potřebují péči – možná právě proto, že působí, jako by ji nepotřebovaly.
Mám rád ty tiché procházky s kropáčem. Je v tom něco až nečekaně soustředěného. Zalévat drobné květiny není práce, která by snesla spěch. Vody jen trochu a pomalu – tak, aby se nevyplavila zemina, aby proud nenarušil to křehké usazení, ale aby se vláha dostala tam, kam má: ke kořínkům. Tam, kde se rozhoduje o životě, který není vidět. Je to zvláštní druh meditace. Člověk jde, zastaví se, nakloní, zalije. A znovu. Bez velkých gest, bez očekávání okamžitého výsledku. Jen v důvěře, že i tenhle drobný, opakovaný úkon má svůj smysl.
Po měsíci semněvického pobytu se zdá, že se rostlinkám zatím daří dobře. Zakořeňují, drží se, přijímají své místo mezi kameny. A my budeme dál sledovat, jak se jim povede – s respektem k jejich tempu i k podmínkám, které si nevybírají. Zbytek už není na nás. Jen ta péče na začátku. A pozornost, která trvá.
