Pouštíme se do jedné z nejnáročnějších etap – likvidace eternitové střechy a zahájení jarních vyklízecích prací. Eternit není obyčejný materiál. Obsahuje azbest, a proto jeho odstranění podléhá přísným pravidlům. Desky jsme sundávali opatrně, abychom minimalizovali prašnost, neřezali jsme je ani nelámali, používali jsme ochranné pomůcky a materiál jsme ukládali do uzavřených obalů tak, jak se má. Cílem bylo jediné: neohrozit sebe, okolí ani místo, které se snažíme vrátit k životu.
O to větší přišlo vystřízlivění na skládce. Eternit, za jehož uložení jsme zaplatili v řádu několika tisíc korun za tunu (běžně kolem 2 000–4 000 Kč/t, v součtu u nás několik desítek tisíc korun), skončil bez většího rozlišení mezi běžným komunálním odpadem. V tu chvíli člověka napadne nepříjemná otázka: kdybychom to „vyřešili“ jednodušeji, zasypali to sutí a hlínou, nebyl by výsledek prakticky stejný – jen o zhruba 30 000 Kč levnější?
Zůstává v tom zvláštní pachuť. Na jedné straně vědomí, že jsme postupovali správně, zodpovědně a s respektem k pravidlům i k místu. Na straně druhé prázdnější peněženka a zkušenost, která ukazuje, že systém ne vždy odměňuje ty, kdo se snaží dělat věci poctivě.
Přesto pokračujeme dál. Vyklízíme, třídíme, odvážíme. Možná pomaleji, možná dráž, ale s vědomím, že některé věci se prostě nedělají zkratkou. A že i čisté svědomí má svou cenu – i když někdy zatraceně vysokou.