Největší starosti nám teď dělá velká stáj. Její střecha zatím drží, ale jen tak tak. Na mnoha místech je děravá a dává jasně najevo, že trpělivost má své hranice. Víme přitom dobře, že přednost při rekonstrukci musí dostat památkově chráněná budova fary. O to víc hledáme cesty, jak si pomoci jinde – připravit materiál, předběhnout čas alespoň tam, kde to jde.
A tak jsme vyrazili do Dřevíče. Podařilo se nám získat bobrovky, ale nebyly zadarmo – museli jsme si je poctivě sundat ze střechy bývalého velkostatku. Zhruba 12 000 kusů. Několik dní na střeše, jeden rytmus pořád dokola: chytit tašku, podat dolů, srovnat, výtahem spustit na zem, znovu srovnat na palety. Jedna taška má kolem dvou kilo – jednoduchá matematika, po které člověk večer už nic nepočítá, jen padne.
Bylo to poctivé „posilování“. A taky trochu návrat do horolezeckých časů – jen s tím rozdílem, že místo výhledu do krajiny člověk sleduje další řadu tašek před sebou. Ale štít jako štít, že? A hlavně: máme materiál. A s ním i o kus větší jistotu, že až přijde čas, budeme připraveni.
