Zbavujeme pozemek všech náletových dřevin. Bez sentimentu a bez odkladu: vykopat, vyřezat, vyvrátit, spálit, pohnojit, vyčistit. To, co vzniklo z nečinnosti, musí pryč, aby mohlo znovu vzniknout něco vědomého. Kořeny drží pevně, ale i ty se dají přesvědčit – jen to chce čas, sílu a trochu tvrdohlavosti.
Práce je to syrová a přímočará. Ruce bolí, záda protestují, ale prostor se mění před očima. Každý vytržený keř otevírá kus světla, každý vyčištěný metr dává místu znovu dech. Najednou se ukazuje původní tvar zahrady, sadu i dvora – jako by se krajina po letech narovnala. A tak na faře planou jarní ohně. Především kolem stáje a v sadu, kde se nahromadilo nejvíc divokého porostu. Oheň tu není ničení, ale proměna. To, co bylo přebytečné, se vrací do půdy v jiné podobě. Popel jako tiché hnojivo, které připravuje místo pro nový růst.
Není to romantika z pohlednic. Je to práce na hraně mezi chaosem a řádem. Ale právě tady se rozhoduje, jak bude tenhle prostor dál žít. A my volíme život, který má směr.