Začali jsme 22. května 2022. Po letech úvah, plánování, přemýšlení i těžkého fyzického nasazení jsme se na faře v Semněvicích ocitli v dalším bodě nula – v místě, kdy se člověk konečně dostane k základu, na němž se dá něco budovat, stavět a tvořit. A přestože to může znít jako začátek, je to ve skutečnosti velký pokrok. Jsme totiž právě v tom stavu, kdy je konečně připraven prostor pro budoucí zahradu. Začínáme z místa, kde nic není – a právě proto může vzniknout všechno.
K tomu, abychom se sem dostali, bylo potřeba vybagrovat obrovské množství hmoty navezené z ruin dvou stodol a jednoho domu. To, co zůstalo, jsme vytřídili a roztřídili – téměř 300 m³ starého bince, v němž se mísily plasty, kovy, provázky i zapomenutá minulost. Kdo někdy držel v ruce rezavý hřebík vytažený z prachu staré stodoly, ten ví, že třídění takových věcí je víc než jen recyklace. Je to tiché dějepisectví hmoty.
První jiskra přišla už před dvěma lety, kdy nám pomohli dobrovolníci z mezinárodního workcampu organizace INEX – Sdružení dobrovolných aktivit. Na malém políčku od té doby už druhým rokem bujně rostou rajčata.
Mezitím přišel život se svou vlastní dramaturgií – operace obou kolen i ramene, nekonečné shánění kátrovačky, a dlouhé období, kdy jsme žili ve stavu: až bude čas, síla, peníze a štěstí zároveň. Jenže zázraky se občas dějí – zvlášť na faře. Syn Vojta Kolář se stal šikovným bagristou, dobrý přítel Robík nám daroval víkendová odpoledne u bagru, další přítel Standa pronajal malý bagřík. Nakonec jsme sehnali i vytouženou kátrovačku. A to stačilo, aby se věci pohnuly.
Teď tu stojíme s hromadou dobré zeminy, kterou chceme zúrodnit, s plánem záhonů, o nichž víme, co v nich poroste – ale ještě nevíme, jak přesně budou vypadat. Máme hromadu štětové směsi, kde kámen znovu najde své místo ve zdi a cihla v cestě. Velké žulové balvany se znovu stanou oporou zdí.
Tahle práce je úmorná. Ale od chvíle, kdy jsem viděl film Kráva režiséra Karel Kachyňa, stala se pro mě postava, kterou skvěle ztvárnil Radek Holub, malým hrdinou. Připomíná totiž jednoduchou pravdu: políčko vzniká z každé kapky zeminy vynesené v nůši někam do kopce. A tak i naše budoucí zahrada vzniká z každé hodiny víkendového zápalu, z každé špetky trpělivosti a z každého kamene zvednutého ze země.
Nad tím vším se vynořuje silný pocit úcty. K těm, kdo tu byli před námi. K lidem, kteří vybírali kameny z polí, sváželi je na povozech tažených koňmi nebo voly, třídili a stavěli – bez bagrů, bez internetu, jen s vlastními mozoly. A pak přijel buldozer zvaný Bělorus a všechno jedním tahem rozhrnul do zapomnění. Tak rychle se bourá. Tak těžko se buduje.
Tenhle příspěvek je poslední z kategorie „pletí zahrádky bagrem“. Odtud už chceme jít dál – od bodu nula k bodu sto procent. Možná pomalu, ale s nadějí. A s vědomím, že smysluplná práce přetrvává.
Je nejvyšší čas sázet. Abychom se ještě nějaký čas mohli těšit z květů, plodů, vůní a tvarů. Čas, kdy se člověk stává tichým abonentem každodenní vernisáže rostlinných kořenů a hlíny, se totiž pomalu blíží.
