Fara v Semněvicích ožívá nejen díky práci na její obnově, ale také díky lidem, kteří jsou ochotni přijet a přiložit ruku k dílu. O víkendu jsme měli velkou radost z návštěvy dobrovolníků z Tamjdem, kteří k nám přijeli pomoci – a zároveň s námi strávit kus společného času. Takové setkání je vždy víc než jen pracovní brigáda. Vznikají nová přátelství, sdílí se příběhy a člověk znovu zažije něco, co dnes není samozřejmé: lidskou pospolitost.
Sobotu jsme věnovali práci. Vytahali jsme pokácené dřevo z lesa, připravovali jsme zásoby na další zpracování a snažili se pohnout s tím, co je na faře právě potřeba udělat. Technika nám sice trochu připomněla svou křehkost – traktůrek dostal defekt kola – takže jsme dřevo nestihli přiblížit až na faru. Ale práce bylo i tak dost. Připravili jsme alespoň loňské dřevo k pořezání a naštípání.
Staré pravidlo říká, že dřevem se člověk nejvíc zahřeje při jeho přípravě. A je na tom hodně pravdy. Ale právě díky té námaze pak člověk v zimě ví, odkud se bere teplo v kamnech. Večer jsme si dopřáli trochu jiný druh práce – práci ducha. Společně jsme navštívili krásný kostel sv. Barbory, který stojí nedaleko fary a patří k nejvýraznějším památkám místní krajiny.
Neděle pak patřila kultuře. Strávili jsme ji na zámek Horšovský Týn, kde nás s velkou vstřícností přivítal kastelán Jan Rosendorfský. Patří mu velké poděkování za otevřenost a ochotu sdílet příběh tohoto výjimečného místa. Možná by se pro takový víkend dalo použít staré řecké slovo kalokagathia – spojení práce, krásy a lidského společenství.
A my jsme moc vděční, že jsme to mohli zažít společně. Každá pomocná ruka totiž znamená víc než jen odvedenou práci. Znamená, že fara není jen místem obnovy starého domu, ale také místem setkávání lidí.