Přední vrata fary čeká rekonstrukce. Stojí tu už dlouho – pod kaštany, které pamatují jiné generace, jiné kroky a jiné časy. Panty vržou, dřevo je unavené a železo nese barvu rzi. A přesto mají v sobě zvláštní důstojnost. Jsou jako starý práh mezi světy: mezi dvorem a cestou, mezi minulostí a tím, co teprve přijde.
Člověk někdy stojí u takových dveří a má pocit, že za nimi tiše šeptá věčnost.
Pod kaštany, kde se světlo láme mezi větvemi, se zastavuje čas. Poutníci přicházejí a odcházejí, každý se svým malým ranečkem nadějí a starostí. Vrata se otevřou, někdo vezme za kliku – a na okamžik se spojí dva světy. Ten, který zůstává za zády, a ten, který čeká před námi. Dveře jsou zvláštní věc. Jsou jen dřevem a kovem – a přesto jsou bránou. Každé otevření je malý začátek, každé zavření malý konec. V tom jednoduchém pohybu kliky se potkává minulost s budoucností.
Možná právě proto mají stará vrata tak silnou poezii. Jsou prostou věcí, a přitom nesou stopy nesčetných lidských rozhodnutí. Kolik lidí jimi prošlo? Kolik cest začalo a kolik jich skončilo právě tady? Věčnost se někdy neozývá velkým hlasem. Jen tiše proudí mezi kroky, v mlze pod kaštany a v prachu cest. Jako kruhová řeka času, která nás nese dál, i když ji nevidíme.
A tak jednou vrata opravíme. Dostanou novou sílu, nové kování, novou jistotu v pantech. Ale přáli bychom si, aby si ponechala i něco z té staré paměti. Protože když někdo příště vezme za kliku a vrata se pomalu otevřou, možná znovu uslyší to tiché zavrzání. A v něm – jako v ozvěně – šepot času, který tu byl dávno před námi a který tu bude ještě dlouho po nás.
