Blíží se rekonstrukce starých severních vrat na faře. Pomalu se s nimi loučíme. Někdy je totiž potřeba přijmout, že věci dosloužily – a dát prostoru novou kvalitu, která umožní domu žít dál.
Přesto mají ta stará vrata zvláštní kouzlo. Je v nich propitý čas. Kov je rezavý, panty vržou, prkna jsou rozeschlá a čela vrat už nedoléhají tak, jak kdysi. Každý zářez, každý hřeb a každá vrstva barvy nese stopu lidí, kteří je otevírali a zavírali po celé generace. Takové věci nejsou jen stavební prvky. Jsou to tiché kroniky každodennosti. Vrata pamatují příjezdy vozů, kroky lidí, změny ročních dob i proměny života kolem fary. A i když už jejich technický stav volá po obnově, jejich estetika má stále zvláštní sílu.
Možná právě v těch nedokonalostech se skrývá jejich krása. V rezavém železe, v nerovných prknech, v mírném sklonu, který vznikal pomalu během desetiletí. A tak se s nimi neloučíme bez rozmyslu. Snažíme se jim poděkovat za jejich službu a přemýšlet, co z jejich ducha se může přenést i do vrat nových.
Protože dobrá rekonstrukce není zapomnění. Je to pokračování příběhu.
