Fara má svá tichá mystéria. Nejsou velká ani okázalá, ale člověk si jich všimne, když se na chvíli zastaví. Patří k nim i naši nečekaní návštěvníci – ptáci, kteří se u nás občas zastaví, jako by chtěli zjistit, co se na faře právě děje. Poslední dny nás navštěvovala Sojka obecná. Vydržela u nás několik dní. Nikdo ji nelákal, nikdo ji nehlídal – prostě se objevila, zvědavá jako správná sojka. Přilétla, ozvala se svým hlasitým křikem, chvíli nás pozorovala, někdy se zdržela déle, někdy jen krátce. A pak jednoho dne stejně nenápadně zmizela, jako se objevila.
Byl to malý zázrak sounáležitosti s tím, co by se dalo nazvat ptactvem nebeským. Takové chvíle připomenou, že fara není jen dům a stavba, ale také kus živé krajiny, do níž patří lidé, stromy i zvířata.
A nebyla to jediná návštěva. Před nedávnem se naší pozornosti dožadoval Krkavec velký, který kroužil kolem dvora a hlasitě komentoval dění. A před čtrnácti dny se mi stala věc, kterou bych skoro považoval za sen – ležel jsem v posteli a četl si, když si ke mně přiletěla Vlaštovka obecná a na chvíli se posadila poblíž. Bohužel jsem to nestihl vyfotit, ale ten okamžik zůstane v paměti.
Se sojkou jsme si dokonce trochu „povídali“. Vždycky si zakřičela – a za chvíli přiletěla znovu. Jako by nás přišla zkontrolovat. Možná je to jen náhoda. A možná je to také připomínka, že když člověk začne znovu pečovat o místo, které bylo dlouho opuštěné, začne se kolem něj pomalu vracet život. A zdá se, že ptáci to poznají dřív než lidé