Tak jsme se zase dali do „pletí zahrádky“. Tentokrát jsme se pustili do práce na místě bývalých stodol, jejichž zbořeniště stále skrývá množství kamene. Postupně ho vytěžujeme a ukládáme stranou. V budoucnu poslouží k opravě starých kamenných zídek, které kdysi utvářely podobu dvora i okolní krajiny.
Při každém naloženém kameni si člověk znovu uvědomí, kolik práce za takovou zdí kdysi stálo. Naši předkové sváželi kameny z polí, která se tehdy ještě orala s koňmi. Ty lepší kusy – s rovnou plochou, pěkným čelem nebo opracovanými rohy – pocházely z rukou kameníků. Každý kámen měl své místo a svou váhu v celé stavbě.
Při práci jsme vytáhli také několik kamenných překladů a dokonce i relikty starých kamenných koryt. Jsou to tiché svědky dávné práce, kdy se materiál nevyhazoval, ale znovu a znovu využíval. Každý z těchto kusů nese stopy lidské námahy a dovednosti. A pak někdy přišla jiná doba. Přijel někdo s traktorem – starým „Bělorusem“ – a všechno se rozvalilo. To, co vznikalo dlouhé roky, zmizelo během krátké chvíle.
My se teď snažíme alespoň část té práce vrátit zpátky do života. Poslední kameny ze zbořenišť jsme vytěžili a postupně je přemísťujeme. Už jsme jich v Semněvicích navzpírali opravdu tuny.
A zatímco kámen přibývá na hromadě, začíná se pomalu rýsovat i další kapitola toho místa. Budoucí ovocná zahrádka už dostává první obrysy.
Z kamene, který tu kdysi ležel zapomenutý, se jednou znovu stanou zdi. A mezi nimi porostou stromy.
