Dnes jsme rozebrali a vyčistili další stará kachlová kamna. Práce je to trpělivá – každý kachel očistit, prohlédnout, uložit stranou a doufat, že se podaří kamna znovu sestavit tak, aby v zimě přinesla teplo do dalšího pokoje na faře. Při čištění kachlů se ale stalo něco zvláštního.
Zničehonic se snesl z nebe Krkavec velký. V Semněvicích jsem ho viděl úplně poprvé. Přistál přímo u nás a začal hlasitě krákat. Po chvíli odletěl – a za okamžik se zase vrátil. Seděl kousek od nás, chodil kolem a dokonce mě kloval zobákem do boty, jako bychom se už dávno znali.
Bylo to asi půlhodinové setkání. Pták se nenechal zaplašit a stále cosi naléhavě sděloval svým hlubokým hlasem. V jednu chvíli mi přeběhl mráz po zádech – tak zvláštní a nečekaná byla ta chvíle. Mystické setkání uprostřed práce, mezi hromadami starých kachlů. Krkavec má v sobě cosi starobylého. Jeho černý, téměř ebenový zjev působí přísně a vznešeně zároveň. Chvílemi jako by člověka pobízel k úsměvu, chvílemi budil respekt. V té chvíli mi vytanuly na mysli verše z básně The Raven od Edgar Allan Poea:
„Ač ti lysá chochol v chůzi,
jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera
v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno,
plutonovský havrane!“
Havran děl: „Už víckrát ne.“
Náš krkavec samozřejmě nic takového neřekl. Po chvíli se prostě zvedl, rozepjal křídla a odletěl zpátky do krajiny. A my jsme se vrátili ke kachlům.
Ale ten zvláštní okamžik zůstane ještě dlouho v paměti.