Z výšky se všechno ztiší. Radosti, spory, politika i každodenní pinožení se v mapách a starých leteckých snímcích pomalu rozpouštějí. To, co zůstává, je tvar místa — tichý, němý, a přesto proměnlivý. Pohled shora je možná nejblíž tomu, čemu říkáme Boží perspektiva. Nehodnotí, jen ukazuje, jak se v čase vrství stopy lidského života.
Když člověk začne porovnávat staré mapy a archivní letecké snímky, začne se před ním otevírat příběh krajiny. Je v něm vidět práce generací hospodářů, struktura polí, drobné cesty, remízy i vodní plochy, které kdysi zadržovaly vodu a vytvářely přirozenou rovnováhu. Krajina bývala pestřejší, členitější a jemněji propojená s lidskou prací.
Zvlášť silně je patrná proměna sedmdesátých let. Odešli hospodáři, vznikla jednotná zemědělská družstva a velké dvory ztratily svou ekonomickou oporu. Stodoly, které po generace nesly prosperitu, najednou ztratily smysl. Na mapách po celých Sudetech se tak objevuje podobný obraz: rozpadající se střechy, zůstávající obvodové zdi — a nakonec prázdno. Z krajiny zároveň mizí vodní plochy a remízy, zatímco mozaiku malých polí nahrazují dlouhé, jednolité lány.
Archiv Zeměměřický úřad postupně vydává svá tichá svědectví také o faře v Semněvicích. Staré mapy a snímky pomáhají pochopit, jak se měnil její dvůr, okolní zahrady i hospodářské budovy. A člověk při tom zjišťuje zvláštní věc: místo si pamatuje víc, než bychom čekali. Stačí se na něj jen chvíli dívat z výšky a nechat promluvit jeho staré stopy.
