Začali jsme odkopávat zvlhlé nánosy zeminy v suterénních částech budovy. Postupujeme zhruba 80 cm pod úroveň původní podlahy a postupně odkrýváme staré zavážky. S každým dalším zásahem se dostáváme hlouběji – nejen fyzicky, ale i v čase. Objevují se relikty zdí objektu, který tu stával ještě před výstavbou současné fary v roce 1739. Dům se před námi rozrůstá o svou vlastní minulost.
Pak přišel moment, který by nevymyslel ani scenárista. Synkovi se při kopání propadl krumpáč. Dutina. Zastavení. Opatrně jsme prostor otevřeli – a narazili na novodobý „depot“. Zahrabané stopy života z doby první republiky i poválečných let. Mezi nimi boty paní hospodyně Kristýny Fresslové, rozbité brýle pana faráře a také poněkud méně poetické pozůstatky – nádoby od Fridexu a jiné „poklady“, které člověk v základech opravdu mít nechce.
Je to zvláštní střet vrstev. Na jedné straně osobní příběhy, drobné věci každodennosti, které najednou vystupují z anonymity. Na straně druhé důkaz, jak se i relativně nedávná minulost umí proměnit v nepořádek, který je potřeba odstranit. Co si někdo odložil „na potom“, nacházíme dnes my – a musíme se s tím vypořádat.
A pak přichází další rovina. V hlubších vrstvách nacházíme staré střepy, možná mnohem starší, než jsme čekali. Znovu bereme telefon a voláme archeologům z Muzeum Chodska. Budou mít radost. A my vlastně taky – protože právě v těchto chvílích se práce mění v objevování, které dává celému úsilí hlubší smysl.