Téměř v celé faře nešlo svítit. Kabely byly staré, vytrhané, místy úplně zničené. Elektřina tu zůstala spíš jako vzpomínka než jako funkční součást domu. A tak děláme další krok: pouštíme se do nové elektrifikace, aby se do fary mohl vrátit proud – a s ním i základní komfort a bezpečí.
Je to zvláštní pocit těšit se na něco tak samozřejmého. Přivést světlo tam, kde dlouho nebylo. Umožnit pracovat i po setmění, nebýt odkázán jen na krátké zimní dny a improvizaci se svíčkami. Najednou se i večer stává časem, který má smysl využít.
Možná stojí za připomenutí, že prvním objektem v obci, kam byla elektřina zavedena, byl kostel sv. Jiří – a to už v roce 1911. Tehdy to byl krok do budoucnosti. Dnes ten krok vlastně znovu opakujeme, jen o víc než sto let později a v trochu jiném kontextu.A tak se těšíme na světlo. Na to, že temné večery budou mít volbu: zůstat v tichu a přítmí, posedět při svíčkách, nebo prostě rozsvítit. Někdy totiž i obyčejná žárovka znamená malý návrat k životu.