Vybagrovali jsme navážky od západní zdi fary a dům se před námi najednou otevřel jinak. Objevila se zazděná okna, náznaky starých vstupů, proporce, které byly dlouho skryté pod nánosy hlíny. Zeď znovu dýchá a ukazuje, jak byla kdysi myšlena. Každý odhalený detail posouvá naše chápání domu o kus dál.
Pozemek jsme srovnali, ale práce tím zdaleka nekončí. Zůstaly po nás velké hromady zeminy promíchané se sutí – střepy, hřebíky, zbytky všeho možného. Je to směs, která nevznikla náhodou, ale roky ukládání bez řádu.
Teď přichází další krok: všechno překátrovat, prosít, oddělit, vyčistit. Vrátit půdě její kvalitu a bezpečí. Není to rychlá práce, ale víme proč ji děláme. Nechceme jen „uklidit“, chceme vytvořit místo, kde se dá skutečně být. Možná jednou tady někdo poběží bosýma nohama. A nebude muset přemýšlet, co se skrývá pod povrchem. Jen půda, tráva a klid. A to za tu práci stojí.