Pouštíme se do opravy první střechy. Tahle hospodářská budova si u nás vysloužila jméno „holubník“ – ve štítě zůstaly otvory a za ním pod střechou leží zbytky starých bidýlek. Jako by dům sám napovídal, k čemu kdysi sloužil. O to víc nás mrzelo, v jakém byl stavu. Střecha byla na hraně, tašky popraskané, konstrukce unavená.
Materiál ale máme připravený. Bobrovky z Dřevíče už leží naskladněné na pozemku – přivezl je najatý kamión, a tak se kruh uzavírá: co jsme si sami sundali ze střechy jinde, teď dostává nový život tady. Spojujeme síly se šikovnými řemeslníky a pouštíme se do první větší stavební akce. Nechceme jen opravit. Chceme zachovat. Snažíme se udržet celé tvarosloví krovu, všechny detaily, které dávají stavbě charakter. Znamená to zreplikovat i ozdobné prvky, které se dochovaly jen částečně. Není to nejlevnější cesta, ale je to ta poctivá.
Protože právě v těch detailech se ukrývá paměť řemesla. A tu nechceme ztratit. Naopak – chceme ji prodloužit, znovu ukotvit v prostoru, kde vznikla. Každý trám, každé zakončení nese příběh, který má smysl zachovat. Začínáme psát novou kapitolu střechy, která už jednou téměř skončila. A tentokrát to bereme pořádně od základu – tedy vlastně od krovu.