Pokračujeme v jedné z nejméně viditelných, ale o to podstatnějších etap obnovy: ve vyklízení. Fara i přilehlé pozemky se postupně zbavují toho, co se sem za dlouhá desetiletí navršilo – beze jména, bez odpovědnosti, bez vztahu. Jsou to vrstvy doby, kdy „všechno bylo všech“ a tím pádem vlastně ničeho. Éra státních statků zanechala stopy, které nemají podobu památky, ale spíše rezignace. A pozdější roky, kdy byl objekt pronajímán a krajina kolem jakoby osiřela, přidaly další nánosy – tiché dohody s lhostejností. Každý si sem odložil, co se mu nehodilo jinam. A místo si to pamatovalo.
Teď se pouštíme do jednoho z nejvýraznějších reliktů téhle paměti – bývalého hnojiště. Místo, které mělo kdysi svůj jasný řád a smysl v hospodářském cyklu, se proměnilo v beztvarou skládku. Roky navážek, odpadů a zapomnění vytvořily zvláštní terén, který si mezitím vzala zpět příroda. Z hnojiště vyrostly stromy. Kořeny prorůstají tím, co tam nikdy nemělo zůstat. Je to paradoxní obraz: život zakořeněný v zanedbání. A právě ten teď opatrně rozplétáme.
Čekají nás tuny materiálu – hlíny, suti, plastů, kovů, zbytků všeho možného. Každý zářez lopaty je trochu archeologie nedávné minulosti. Každé vytažené torzo připomíná, jak snadno se prostor bez péče změní v místo bez paměti. Vyklízení není jen fyzická práce. Je to návrat odpovědnosti. Snaha vrátit věcem jejich místo – a místu jeho důstojnost. Možná jednou bude i tady znovu prostor, který bude sloužit, dávat smysl a nést řád. Teď je to ale především práce. Pomalá, někdy těžká, často nevděčná. Ale nutná.