Hortus saxorum se pomalu probouzí. Zkoušíme, co kámen a poloha unese, co zde může zakořenit a co dokáže obstát v tichém soužití se skálou, sluncem a větrem. Na první pohled jsou nenápadné – drobné květy, které se derou ze skalních štěrbin, tam, kde by život čekal málokdo. Skalničky. Křehké a přitom neuvěřitelně odolné. Jejich krása není hlasitá ani okázalá, ale právě v tom spočívá její síla. V tichu a vytrvalosti.
Žijí z mála. Stačí jim pár kapek rosy, kousek slunce a závětří mezi kameny. Tam se rozvinou do podoby, která člověka dojme, aniž by přesně věděl proč. Možná proto, že v sobě nesou cosi hluboce pravdivého — připomínku, že i z nehostinného místa může vyrůst něha. Že skutečná krása nepotřebuje okázalost, jen prostor k bytí.
Tak vzniká i náš Hortus saxorum – zahrada kamene. Ne jako velkolepá kompozice, ale jako trpělivé hledání rovnováhy mezi rostlinou, kamenem a místem. Každý kámen zde má svou váhu, každý stín svůj význam a každá rostlina svůj čas. Současně se snažíme připravovat celkový koncept této zahrady, aby skalničková část nebyla jen nahodilou sbírkou rostlin. Chceme, aby postupně představovala různé druhy, ale také různé krajiny a příběhy, které jsou s nimi spojené – aby jednotlivé části zahrady připomínaly malé fragmenty hor, skalních stepí či kamenitých svahů, odkud tyto rostliny pocházejí.
Během příštího roku bychom rádi všechny tyto pokusy, výsadby a zkušenosti propojili do jednoho funkčního celku. Až bude definitivně dokončena hlavní část Hortus saxorum, chceme jednotlivé části zahrady uspořádat tak, aby tvořily čitelný příběh – zahradu, kde se setkává kámen, rostlina a krajina, z níž přichází. Skalničky nás učí skromnosti. A také tomu, že život si vždycky najde cestu — tiše, pomalu, vytrvale, ale neochvějně. A možná právě proto se na faře učíme mít pro takový život trpělivost. Protože některé věci rostou jen tam, kde jim člověk dovolí růst.