Na faře v Semněvicích právě probíhá nenápadná, ale v mnoha ohledech mimořádně důležitá rekonstrukce – obnova staré barokní výsernice. Možná to zní úsměvně. Možná dokonce trochu provokativně. Jenže právě podobná místa dokážou vyprávět o minulosti více než lecjaká slavnostní síň. A někdy zároveň překvapivě přesně ukazují i cestu do budoucnosti.
Staré hospodářské a hygienické systémy vznikaly v době, kdy lidé museli s vodou zacházet s respektem. Každý džber vody měl svou cenu, každá studna svůj limit. Dnes člověk během několika vteřin vytvoří dokonale sterilní prostředí moderní toalety — a jediným spláchnutím zároveň znehodnotí jednu z nejcennějších surovin, bez níž život vůbec nemůže existovat: pitnou vodu.
Právě proto jsme se rozhodli historickou výsernici nezlikvidovat, ale zachovat a citlivě obnovit. Nejde o nostalgii ani o kuriozitu pro návštěvníky. Vnímáme ji jako součást odpovědného hospodaření s odpady i jako připomínku, že technický pokrok nemusí vždy znamenat vyšší moudrost.
Paradoxně se dnes k podobným principům začínají vracet i nejmodernější ekologické koncepty. Oddělování odpadu, kompostovací systémy, suché toalety nebo decentralizované nakládání s fekáliemi se znovu objevují v projektech trvale udržitelného bydlení po celé Evropě. To, co bylo po desetiletí považováno za překonaný relikt minulosti, začíná být znovu vnímáno jako racionální a ekologicky odpovědné řešení.
Na semněvické faře proto chceme zachovat barokní výsernici nejen jako historickou památku, ale také jako symbol určitého způsobu myšlení — střídmého, pokorného a ohleduplného vůči krajině i zdrojům, které máme k dispozici.
Velkou hodnotu má v tomto směru zejména voda ze staré farní studny. Nechceme s ní zacházet jako s neomezenou samozřejmostí. Každý litr, který nemusí být použit ke splachování, je malým krokem k šetrnějšímu provozu celého areálu.
Možná je to zvláštní doba: čím modernější technologie člověk vytváří, tím častěji zjišťuje, že některé principy naši předkové chápali velmi dobře už dávno. Barokní výsernice tak není jen připomínkou minulosti. Je také tichou otázkou, zda budoucnost nebude nakonec potřebovat více rozumu a méně bezmyšlenkovité spotřeby.
A tak se i zde potvrzuje staré pravidlo: ne všechno staré je překonané. Některé věci jen čekají, až jim znovu porozumíme.