„Postav dům, zploď syna a zasaď strom.“
Staré přísloví tím vlastně vyjmenovává tři věci, které dávají lidskému životu pokračování. Dům poskytuje útočiště, rodina nese život dál a strom spojuje přítomnost s budoucností. Když člověk tyto tři věci naplní, nabízí se otázka: co potom? Možná právě to nejdůležitější – o všechno pečovat. Udržovat, rozvíjet a dělat věci tak, aby sloužily společnému rodinnému dílu. Aby nezůstaly jen jako splněné úkoly, ale jako živé součásti života.
Na faře nyní obnovujeme starý sad. Je to zvláštní pocit sázet stromy s vědomím, že při dobré péči budou vydávat ovoce ještě vnukům a pravnukům. Strom roste pomalu a učí člověka myslet v delším čase, než na jaký jsme dnes zvyklí. Rozhodli jsme se pro staré odrůdy jabloní na vysokokmenech. Takové stromy dávají krajině prostor, vytvářejí přirozený stín a zároveň navazují na podobu tradičních venkovských sadů. Chtěli jsme také, aby náš sad nebyl jen sbírkou stromů, ale aby v něm jednotlivé odrůdy vyprávěly své příběhy.
Proto v něm nesmí chybět Chodská reneta, Sudetská reneta nebo stará česká odrůda Matčino. Letos jsme vysadili také Julii a připravili jámy pro další stromy – Panenské české a Otcovo, které do sadu přibudou v nejbližší době. Velkým příběhem je také odrůda Česká pochoutka, kterou v 19. století vyšlechtil významný pomolog Jan Evangelista Proche. Jeho práce výrazně ovlivnila české ovocnářství a k tomuto stromu se ještě v některém z dalších článků vrátíme.
Dosadili jsme také dvě třešně. Do sadu přišla Karešova třešeň, před faru pak žlutě plodící Dönissenova chrupka. Právě ta má zvláštní vazbu k tomuto místu. Od pamětníků jsme totiž zjistili, že žlutá třešeň kdysi rostla na farním dvoře a poslední německý farář Jan Thonabauer ji měl velmi rád. Proto jsme se rozhodli vrátit ji přibližně tam, kde kdysi stála. Aby byl seznam nově vysazených stromů úplný, našly své místo v sadu také hrušně – Konference, Clappova červená, Clappova bílá a Lucasova – a také slívy Čačanská lepotica a Najbolja.
Při výsadbě jsme se snažili myslet i na to, aby stromy postupně dozrávaly, podporovaly se v opylování a různě kvetly. Sad tak nebude žít jen jedním krátkým obdobím, ale bude se během roku proměňovat – od jarního kvetení až po podzimní sklizeň. A možná je na tom všem nejkrásnější právě ta pomalost. Stromy, které jsme zasadili dnes, budou jednou mít široké koruny, jejichž větve bude provívat vítr. Pod nimi budou lidé sedět, odpočívat, jíst jejich plody a naslouchat šumění listí.