Fara se pomalu proměňuje v prostor, který znovu žije. Nejen prací, ale i lidmi. Setkáváme se tu s rodinou, odpočíváme, sdílíme příběhy. Večer u ohně, rozhovory, které nikam nespěchají, vzpomínání i obyčejné „láteření“, které k životu patří stejně jako ticho. Dům, který byl dlouho prázdný, začíná znovu dýchat lidskou přítomností. A přiznejme si to – je v tom i kousek radosti z toho, že se můžeme pochlubit. Ukázat, co už se podařilo, kam jsme se posunuli, co všechno jsme zvládli. Ne jako chlouba, spíš jako sdílená radost z cesty, která nebyla jednoduchá, ale dává smysl.
Vzpomínáme přitom na slova mojí babičky: „Každý den je potřeba něco podělat, aby měl člověk radost ze života.“ Držíme se toho po svém. Snažíme se tu něco „podělat“ – a zároveň to nepodělat. Což je možná ta nejtěžší disciplína. A právě v tom je ta zvláštní radost. Když se člověk ohlédne zpátky a vidí, že za tou dřinou něco stojí. Že se místo mění, roste, ožívá. A že to celé není jen práce, ale život, který má smysl.
