Přijímáme realitu, která se dala čekat. Střecha stodoly se letos v zimě zřítila. Už při koupi jsme věděli, že ten okamžik přijde. Konstrukce byla na hraně, čas i počasí pracovaly tiše, ale vytrvale. Přesto člověk doufá, že ještě chvíli vydrží, že dá prostor k zásahu. Letos rozhodl sníh, vítr a mráz. A rozhodly rychle.
Pod krytinou z eternitových šablon leží nejen konstrukce, ale i nánosy nepořádku z let, kdy se prostor neudržoval a nefungoval. To, co jsme nestihli vyklidit včas, zůstalo uvnitř. A teď je to pohřbené pod ruinou. Není to překvapení. Spíš potvrzení toho, že některé věci nelze odkládat donekonečna – a někdy rozhodne za člověka samotná příroda. Upřímně řečeno, málokdo má chuť lézt pod střechu, která hrozí zřícením. Bezpečnost má své hranice a ty jsme respektovali.
Teď nás čeká další kapitola: odklízení. Rozebrat zbytky střechy, bezpečně odstranit eternitovou krytinu, vytřídit materiál, odvézt suť, vyčistit prostor. Práce, která nebude rychlá ani jednoduchá, ale je nevyhnutelná. Každá ruina v sobě nese dvě možnosti – konec, nebo začátek. My volíme to druhé. A tak začínáme znovu. Tentokrát od střechy, která už není.