Uplynulý víkend pro mě byl jedním z těch okamžiků, které člověku připomenou, že některá rozhodnutí, byť správná, v sobě nesou i kus bolesti. Na semněvickou faru totiž přijeli studenti, jejichž jsem býval třídním učitelem. Před několika lety jsem musel svoji třídu opustit. Nebylo to rozhodnutí, které bych učinil lehce. Postupně se ukázalo, že už není časově možné skloubit každodenní dojíždění do Prahy s povinnostmi starosty obce. Člověk může mít mnoho energie, ale čas je veličina neúprosná. Dodnes mě mrzí, když musím opustit něco, do čeho jsem vložil kus sebe. A právě třídnictví pro mě nikdy nebylo jen administrativní funkcí.
Každou svoji třídu totiž vnímám jako dílo. Ne ve smyslu vlastnictví, ale jako prostor, který společně vytváříme. Je to dar dostat možnost několik let doprovázet mladé lidi na části jejich životní cesty, poznávat jejich radosti, starosti, sny i obavy. Největší odměnou pak je, když vztah mezi učitelem a studenty nezůstane uzavřený posledním zvoněním či maturitou. Když se promění v obyčejný lidský vztah založený na vzájemné úctě, důvěře a dobrých vzpomínkách.
O to větší radost jsem měl, že jsem mohl své bývalé studenty přivítat právě na faře. Vždy mě těší, když toto místo nežije jen historií, ale také setkáváními, rozhovory a společně stráveným časem. A radost byla dvojnásobná proto, že nepřijeli pouze na návštěvu. Sami nabídli pomoc. Takové nabídky si velmi vážím. Nechci ji zneužívat, ale zároveň platí stará pravda, že každá ochotná ruka je dobrá. Společně jsme proto pokračovali v třídění kameniva a věnovali se dalším drobným úpravám pozemku. Práce, které se jednotlivě zdají nepatrné, začínají postupně vytvářet viditelný celek. Už nyní jsou patrné přesnější obrysy budoucí cestičky a místo opět získává o něco jasnější podobu.
Při podobných chvílích si člověk uvědomí, že skutečnou hodnotu nemají ani kameny, ani stavby, ani pozemky. Největší hodnotou jsou lidé. Lidé, kteří jsou ochotni věnovat svůj čas, energii a schopnosti něčemu, co přesahuje jejich vlastní potřeby.
Být obklopen chytrými, zodpovědnými a laskavými mladými lidmi je dar. Dar, který nepovažuji za samozřejmost. A právě za tento dar jsem o uplynulém víkendu cítil velikou vděčnost. Děkuji za návštěvu, za pomoc i za připomenutí, že některé vztahy nekončí odchodem ze školy. Jen se promění a pokračují dál jinou cestou. A možná právě v tom spočívá jejich největší krása.
