Je to taková naše společná pouť. Začala letos v dubnu, kdy jsme skalničky vysadili, a dnes už rozkvétají v celé své kráse. Jsou odolné, ale letošní parna na rozpálených kamenech jim dala zabrat, a tak si zaslouží trochu lidské péče.
Každý týden jim věnuji asi hodinu. Vypleju, opatrně je skropím vodou a na chvíli se zastavím u každé z nich. Je to moje malá meditace – tichý rozhovor s každou květinkou.
V těch chvílích si často vzpomenu na Jakuba Demla. Ve svých Šlépějích dokázal psát o květinách, stromech i krajině jako o živých společnících člověka. Věřil, že kdo se umí tiše dívat a naslouchat, ten v přírodě objeví víc než jen krásu – objeví řád, pokoru a vděčnost.
Možná právě proto se mi při zalévání zdá, že každá květinka má svůj vlastní příběh. Budu je vyprávět, ale později, až dozrají.