Při odklízení odpadu a odbagrování suti a starých navážek jsme narazili na nečekaný otvor. Postupně se ukázalo, že jde o vstup do prostoru, kudy se kdysi odčerpávala močůvka. Starý hospodářský systém, který měl svůj řád a logiku, se nám začal znovu odkrývat přímo pod rukama. U bývalého hnojiště se tak vynořil překvapivě velký prostor. Když jsme ho začali měřit a čistit, došlo nám, že by mohl pojmout zhruba 16 000 litrů vody. A to už není detail. To je zásobárna, se kterou se dá počítat, plánovat, pracovat.
Najednou se před námi otevírá nová možnost: začít přemýšlet, jak sem přivést vodu ze střech. Zachytit to, co přichází shora, a vrátit to zpět do oběhu místa. Neplýtvat, ale uchovat. Neodvádět, ale využít. Je v tom i zvláštní symbolika. Z nánosů odpadu a zapomnění se postupně propracováváme k prostoru, který může zadržovat vodu z nebes. A kde je voda, tam je život. Možná nebudeme muset tolik sahat do studny – tu ostatně čeká ještě vlastní očista.
Z místa, které sloužilo k odvodu, se může stát místo, které bude zadržovat. A to je proměna, která dává smysl.