Vyvážíme první várku harampádí, kterým byl doslova zanesen celý pozemek i všechny budovy. Co se roky hromadilo bez řádu a bez záměru, teď postupně nakládáme a posíláme pryč. Každý plný vozík je malý krok k tomu, aby se místo znovu nadechlo.
Snažíme se odpad alespoň rámcově třídit. Dřevo stranou, kov zvlášť, suť jinam. V ideálním světě by to šlo systematicky a přehledně, ale realita je jiná – vrstvy jsou promíchané, věci rozpadlé, často neidentifikovatelné. Člověk se hrabe v minulosti, která si s pořádkem příliš nerozuměla.
Je to dřina. Nejen fyzická, ale i mentální. Rozhodovat, co ještě má smysl, co už ne, co kam patří. A hlavně vydržet tempo, protože množství odpadu je takové, že by dokázalo odradit i větší optimisty. Ale právě v tom je ten klíč – nevzdat to po prvním vozíku. A ten pohled třeba na na vyklizenou stáj za to stojí, člověk hned může snít a začít si představovat, co to jednou bude, až to bude. V naší variantě zatím sklad tříděného meteriálu, který budeme chtít dále zužitkovat.
Postupně mizí to, co sem nepatří. A pod tím vším se začíná objevovat prostor, který má šanci znovu fungovat. Ne najednou, ne bez námahy – ale jistě.